Dramaterapie

Dramaterapii lze definovat jako psychoterapeutický přístup využívající divadelních prostředků pro nalezení příznivé rovnováhy v oblasti duševní a tělesné nebo ve vztazích či se záměrem osobního rozvoje. Těžištěm dramaterapie je proces spojený s prožitky tvorby založené na metafoře, fantazii, projekci, interakcích a skupinové dynamice, prostřednictvím něhož dochází k propojení rovin emocionální, racionální, smyslové a somatické. Tím se řadí mezi tzv. expresivní terapie.
Dramaterapie se nezaměřuje pouze na řešení konkrétního problému, ale snaží se nepřímo prostřednictvím hry, příběhu, role nebo situace rozšiřovat náhled na situaci vlastní a nalézat řešení problémové oblasti či přispět k odžití traumatu. Účastníci dramaterapeutických sezení většinou nevstupují do rolí sebe samých a nepřehrávají reálné situace ze svého života, jako je tomu například v psychodramatu. Více se pracuje s tématy, která se objevují spontánně v rámci právě probíhající terapie. Tato témata ve spojení s nejrůznějšími divadelními prvky vytvářejí “projekční plátno” pro aktivní navození žádoucích změn v reálném životě bez nutnosti násilného znovuprožívání traumat či vytváření matoucích terapeutických konstrukcí vysvětlujících příčiny klientových obtíží.
Terapeut nevystupuje v roli experta na klientův život, ale je spíše facilitátorem, tedy jakýmsi průvodcem usnadňujícím plynulost a spontaneitu jednání klienta, hlídajícím hranice a zajišťujícím bezpečnost odehrávajících se procesů, velmi často rovněž prostřednictvím vědomě užitých projektivních rolí.
(zdroj: www.adcr.cz/dramaterapie)

Literatura
MAJZLANOVÁ, K.: Dramatoterapia v liečebnej pedagogike, Bratislava: Iris, 2004.
MORENO, J. J.: Rozehrát svou vnitřní hudbu: muzikoterapie a psychodrama, Praha: Portál, 2005
MORGANOVÁ, N., SAXTONOVÁ, J.: Vyučování dramatu, Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku, 2001
VALENTA, M.: Dramaterapie 4, Praha: Grada, 2011
VALENTA, J.: Metody a techniky dramatické výchovy, Praha: Agentura Strom, 1998.